Pár set kilometrů je za námi. Rozprostírající se dálnice s dalšími tisíci nás ale vítá na daleké cestě do neznáma. Před námi se krajina mění s každou další přibývající hodinou. Frčíme dál na západ a nemůžeme se nabažit pocitu svobody. Těšíme se jako malé holky. Vedeme ty trochu jiné holčičí (!) debaty o tom, co asi pro nás vesmír nachystal za nová dobrodružství, koho potkáme a jaký ten zítřek bude.

Miluji okamžik spontánního rozhodování a sladkého nevědomí. Doslova učebnicová definice dokonalého okamžiku.

Den střídá noc a náš čtyřkolový hotel poprvé parkuje na odlehlé benzinové pumpě. Jsem tak vzrušená, že pořád cosi brblám prdlavce. Vymýšlíme ty nejdokonalejší strategie, jak nenápadně se zdejchnout ke spánku. Za pár dnů se z nás stávají mistři v oboru pro spaní v autě. Pro ten pocit bezpečí stojíme cíleně pod příkrým světlem a kamerou. Jako v nějaké bondovce. Vypínáme motor, zhasínáme světla a pár minut tiše sedíme v autě. Pozorujeme okolí, co se kde šustne. Dáváme si palcové znamení a dusíme náš smích. Všude je klid. Nikde ani noha. Znamení pro nás, že je nejvyšší čas, vzít nohy na ramena do zadní části našeho hotelu. Když v tom cosi slyším: „Prdlavko, dej si ten spacák přes hlavu, ať tě není vidět!“ Přemýšlím, jestli mám dřív vyprsknout smíchy nebo bolestí: „Ale kušuj! Potřebuji vzduch! Prdlavko, proč jsme si nezabalily nějaké karimatky?“ Co si budeme nalhávat, prvních pár nocí na tvrdé podlaze nebylo nic moc. Ale všechno je jenom o zvyku. Mimochodem první noc na posteli po 3 týdnech taky stála za prd. Po pár hodinách jsem to nakonec vzdala a ustlala si na zemi vedle postele… 😀

~ Část 2 ~ Ve stopách indiánů aneb Nepřispěješ, tak se otoč zpátky!

20120914_162526 20120914_170609 20120914_170107

Našim dnešním cílem je městečko vytesané do skály v jihozápadním cípu Colorada. Poprvé zužitkujeme náš Annual Pass. V roce 1978 se národní park Mesa Verde stál součástí světového kulturního dědictví UNESCO. Neexistuje snad místo, na které jsem se těšila více. Přesně to je to místo! Kdy vám hlavou přeběhne myšlenka: „Neodletím z Ameriky dříve, dokud nevstoupím nohou na tuto posvátnou půdu a nevykouřím dýmku míru.“ Páni! Před 1500 lety zde přišli první indiáni. Počáteční seznámení se starověkou tajemnou historií. Úzké uličky, kruhové stavby kivy, puebla a tunely dýchají na každém kroku stoletou kulturou vyspělé, ale zaniklé civilizace indiánů Anasazi. Jsem zatáhnuta zpátky v čase. Objevuji kouzlo skalního obydlí a v uších mi zvučí ozvěna indiánské hymny. Opuštěné místo zahaleno rouškou tajemství. A přeci v tu chvíli máte pocit, jakoby město pořád žilo v době své největší slávy a bubnovalo v rytmu legendárního tance.

Prdlavka zoufale na mě kouká: „Opravdu tam musím lézt po tom desetimetrovém žebříku?“ Mrknu na ni jedním okem: „Lez a nekecej!“ Balcony house a jeho výhledy jsou sice těžko přístupné, ze shora neviditelné, ale za tu parádu to stojí. Jedním slovem dech beroucí.

20120914_152109 20120914_143533 20120914_154453 20120914_170703

Den je skoro fuč a uháníme dál za zapadajícím sluncem. Za zády necháváme skalní obydlí Mesa Verde a rychle chvátáme k další indiánské vyhlídce.

Nepřispěješ, tak se otoč zpátky!

Přijíždíme ke vstupní bráně a těšíme se na krásný západ slunce. Indiány mají zajímavý způsob výdělku. Proč ne? Asi dobře mají ten marketing zvládnutý. Postaví si boudu na veřejném místě a vybírají vstupné. U brány se moje prdlavka ptá: „Jaké je vstupné?“ Starší indiánská žena otráveně oznamuje: „Vstupné je dobrovolné. Kolik přispějete?“ Po dlouhém uvažování zkoušíme nulový příspěvek. K našemu údivu dostáváme zajímavou odpověď: „Nic? Tak když nic nepřispějete, tak se otočte zpátky a běžte do …!!!“ Právě mi spadla čelist až dolů: „To jako vážně?!“ No asi jo…

Prdlavky na to doslova prdí a míří dál!

Je přesně 18:03h odpoledne. Brány zavřené a obtažené řetězem. Těžký kovový zámek se houpe do větru. Indiánská atrakce “Four Corners”. A jak jinak než zavřená. Cedule sice oznamuje otvírací hodiny do 18h. Ale vypadá to, že už je zavřená hodiny a ne pouze 3 minuty. Musíme s prdlavkou tady strávit noc. Nadšené z toho nejsme, ale co se dá dělat. Místo, kde se střetává hranice čtyř států (Colorada, Arizony, Utahu a Nového Mexika), přesouváme na zítřejší brzké ráno. Mírně rozladěné se jdeme, rozptýlit na nákupy do přilehlého města. Nadlábnuty dosyta, hrajeme naši bondovou hru v autě na spaní a štelujeme alarmy na šestou ranní.

Zvuk budíku je nekompromisní. První a poslední vstávání v tak nekřesťanskou hodinu. „Prdlavko! Nikdy víc!“, vrním na prdlavku vražedným tónem. Sice jsme si přivstaly, ale odměnou je Four Corners bez turistů. Dokonce indiánské stánky se suvenýry jsou také ještě zavřené. Aby ne, kdo by vstával tak brzy, že?! A to pak máme fůru času na nejrůznější pózy a blbnutí při photoshootingu.

20120915_081635 20120915_081133 20120915_082626 20120915_082043 20120915_082029

Za hodinku s příchodem první várky turistů my zvedáme kotvy a pokračujeme dál do států Arizona a Utahu. A co nás tam čeká? Vy už tušíte, že ten slavný Velký Kaňon. A ještě navíc jedno malé rohaté překvapení :)))

Tak zase příště tady, JU? Lajk, sdílení nebo bleee? Však vy už to znáte a jste v tom jedničky. 🙂 Krásné ráno a ještě krásnější víkend na burčáku 🙂

vaše Kate s LÁSKOU ❤

 

PS: A kdyby měl někdo ještě zájem, tak další fotky jsou k nahlédnutí na FACEBOOKu 🙂

*Poznámka autora: V naší mluvě a ve speciálním slovníku z dob Kelly Family jsme si všichni navzájem říkali PRDLAVKY. Já jsem prdlavka, ty jsi prdlavka, ona je prdlavka… A to nám zůstalo až dodnes! Není to krásný? 🙂

FACEBOOK


USA


USA