Vítr mě vane do dalších neprobádaných malajských končin. Přímo do srdce hornaté části Malajského poloostrova. 🙂 Probouzím se do pochmurného rána nádherné horské plošiny s načechranými čajovými plantážemi, zelenými kopci a původním pralesem v nadmořské výšce kolem 1 500 metrů. Jedním okem pokukuji přes střešní okno ven. Padá. A zase prší. Svědomí ani sekundu nezaváhá a posílá oko zpátky do sladkého snění ještě na hodinku. V uších tam někde v dáli, v mém sladkém rozjímání, zní jen ten povědomý zvuk kapek klepajících na sklo. Pravou nožku instinktivně schovávám pod tělo a podvědomě v polospánku přitahuji deku blíž k bradě. Schovávám se ještě na moment před nepřízní sychravého počasí jako malá neposlušná holka. 

20141226_102012

Pomalu vystrkuji nos z hostelu. Teplota se pohupuje někde silně pod hranicí 20 °C. Rozhlížím se a posílám úsměv směrem k plavovlasému mladíkovi zachumlaného v dece. Div, že mu jdou, aspoň oči vidět. Když tak koukám na tu nádhernou verandu s výhledem do okolí, hlavou mi probleskne jasný plán: „Tady mě očekávej za dvě hodinky, verando!“ A i když bych šla nejraději, pokračovat pod deku, kde jsem se ještě před hodinou objímala s polštáři, moje svědomí mě žene ven… Cupitám sem a tam. Kapky deště dál bubnují jako o život do toho kousku nádhery, co se tady nachází. Puntíkatá bunda pomalu sosá vlhkost Cameron Highlands. Malé kapky se ztrácí na jejím plášti a pomalu se vkrádají dovnitř…

Poprvé na vlastní kůži mě pokouší vtíravý chlad Malajsie.

Bořím se do měkkého gauče na verandě. Kochám se nádherou krajinou. Očkem pozoruji onoho mladíka. Rozjímám a vymýšlím plány. Nakonec mi to nedá a ptám se ho, odkud je. 🙂 Přemýšlím nad zítřejším organizovaným výletem ve čtyřkolce s procházkou v džungli. Nejraději bych šla brouzdat sama, ale nejsem na to úplně vybavená v tomto promáčeném podnebí. Alespoň si vychutnávám výborný čaj. Nacpaná k prasknutí se pomalu přesouvám do božsky horké sprchy. Nekecám, když říkám, že ji bojácně obsazuji na dvě hodiny. 🙂

Čtyřkolka přifrčela. Seznamuji se s dalšími účastníky zájezdu. Wow, Poláci! Aspoň bude prdel. Nakonec ještě jedeme, vyzvednou indickou rodinku. Naše první zastávka je Motýlí farma. Úplně sami na tu barevnou krásu křídel. Jeden mi třepotá na rukávu. Lákám ho na moje puntíky. Černozelený okřídlenec mi lechtá vlasy. Jsem doslova motýlí elfka. Farma neskrývá ve svém repertoáru jenom tyhle nádherné křehké tvory. Ze stonožky si vytvářím krásný náramek. Parádní doplněk k šatům pro večerní event. Nebo jednu domácí želvu. Tenhle drobek, ač to tak nevypadá, má více jak 20 kg. Uf, to byla tíha! Naši pozornost si žádají také králíci, morčata, kobylky, drobný hmyz, brouci, plazy a také kaktusy. Leguány šimráme za ocasy.  A nakonec přichází ti největší mazlící (!), černí škorpióni. Ani se mě nezeptá a rovnou mi ho mrskne na hrudník. A já strachem ani nedutám… Prý když ho chytíš za ocas, tak je to v pohodě. 😀 😀 Jednou stačilo a nikdy více!

20141226_093944 20141226_090419_HDR 20141226_091031_HDR

Se škorpióny v zádech upalujeme na čajovou plantáž. Nejprve obhlížím výrobu černého čaje v továrně Boh Tea Estate, ale za momentík už srkám jeden doušek zázračného černého nápoje v útulné kavárně s dortíkem. Přede mnou se rozprostírá pohádkový výhled na ty nejúchvatnější rozpínající se zelené kopce v širokém okolí.

Průvodce už na nás mává, že je na čase zdolat dvou tisícový vrchol Aras Ketinggian. Prodíráme se stezkou mezi vrcholky stromů přes masožravky až k samotnému vrcholu. Jsme tam! Mlha nám ale nechce odhalit krásu a nechat nás, poohlédnout se za daleké hranice Malajské krajiny. Ti nahoře na nás sesílají další neúprosný silný déšť. Statečně se nevzdáváme. Promáčení na kost kráčíme dál po svých zpátky. Naposledy se ohlížíme za krásou kopců s načepýřenými čajovými lístky.

20141226_113237 20141226_114111 IMG-20150103-WA0000 20141226_133106 20141226_102041

Výpravu i celý dnešní den zakončujeme na jahodové farmě. Mlsně se oblizuji nad tou nejsladší jahodovou marmeládou… Ta ale je! Sladká! 🙂

Třetí den nás mraky trýzní chladem, vlhkostí a nechtějí nám, dopřát trochu teplého slunečního svitu. Sezóna dešťů v období sucha trvá už měsíc a podle místních nic překvapujícího. Na čase si zase trochu ohřát kosti.  Evropě jsem dala košem kvůli zimě a teď se tu balím skoro do svetrů na rovníku. No fůj! Když ta krajina je tak magická, ale co se dá dělat. Předpověď počasí signalizuje na další týden opět kapky dešťů. Balím svých 5 promočených švestek a dávám poslední sbohem i mému kamarádovi z Německa. Sice jsme si moc nepovídali, ale aspoň se bylo na koho usmívat. 🙂 Co oči mé nevidí, tak nám dvěma ještě cestu zamotá…

Za 15 minut stepuji na autobusovém nádraží a kupuji lupen za směšný peníz do Ipohu. Moc na výběr ani není. Malajsie je celkově velmi levná na dopravu. Hlava mě klimbá po hodinové cestě… V dáli náhle slyším povědomý přízvuk. Čeština! Umím já ještě česky po těch 3 týdnech v Asii? Klábosíme a klábosíme… Náš cíl je společný. V Lumutu si obstaráváme další, tentokrát lodní lupeny.

Po celém dnu na cestě se ocitám opět ve vlhkých, ale tentokrát teplých krajinách na ostrově Pulau Pangkor. Pláže se třpytivým pískem se blýskají… Ale tentokrát vás vezmu přímo do života místních. Máme se, na co těšit! Sraz je příště opět tady, tak nezapomeňte… 🙂 🙂

vaše Kate s LÁSKOU ❤

 

PS: A kdyby měl někdo ještě zájem, tak další fotky jsou k nahlédnutí na FACEBOOKu 🙂

 

FACEBOOK


CAMERON HIGHLANDS


CAMERON HIGHLANDS