Svíčka plápolá. Malé světýlko se rozprostírá prostorem. Plamínek tepla šlehá dál a dál. Variace červené a hnědé barvy mě hřejí na prstech. Jedinečné kouzlo domova v tomto pochmurném podzimním večeru.  Pokojem se táhnou prapodivné stíny, ale plamínek světla je všechny udolává. Po večerech den, co den sedím u počítače, abych vám napsala pár řádků. Přinesla pár okamžiků radosti a štěstí, anebo vás jen pobavila a vykouzlila ten šibalský záblesk po touze za dobrodružstvím.

20161008_204234

A stejně tomu je i dneska. Den 26. 10., který není nijak výjimečný, ale i tak právě neobyčejný. Dnešní den přicválal tak rychle, až jsem si myslela, že jsem cestovala v čase. A proto i když jsem o tom psala již dříve, je více než důležité, si užívat přítomný okamžik. Radovat se. Být šťastný a žít tady a teď. Nelpět na tom, co bude zítra, pozítří a za měsíc. Uteče to tak rychle, že se ani nenadějeme a rok je zase fuč. A ten pocit přistane na talíři rychlostí, kterou ani nejsme schopni, ukočírovat. Pocit, kdy nám život utíká pod prsty, a my si ho neužíváme na plný plyn. Pocit, že mi ani nevychladlo kafé a 4 měsíce jsou v tahu. Ale nelituji ani vteřinu.

“Carpe Diem!” 🙂

A o to právě jde! Žijeme příběh podle našich představ. Čáry osudu si kreslíme sami do knížky života. Naše tady a teď právě běží. Tvoříme si život, ze kterého si nechceme, brát dovolenou ani na vteřinu. Ale na druhou stranu víme, že je tak krátký a pomíjivý. Uvědomujeme si svoji jedinečnost. Smysl života, který je ukrytý v nás, v našem nitru, pocitech a energii.

Nyní, přesně 4 měsíce, kdy jsem do světa vypustila svůj blog Cover the Road. Čtyři měsíce jako malý zlomek času, hranice mantinelů, které vymezují tak nádherné momenty. V našich myslích žijí pak nekonečně dlouho. A my se nemůžeme nabažit naplňujícího kouzla, které nám jiskří v očích. Stejně jako myšlenka, kterou jsem kotvila a nosila v tom malém koutku mého vnitřního já, než dostala reálnou podobu.

Jak ten čas letí. Neuvěřitelný. Den střídá noc a měsíc, co měsíc, se zimní období pomalu courá zpátky do Evropy. Období mrazu, které bych nejraději přeskočila obloukem rovnou do jara. Anebo odstěhovala se na pár měsíců opět do teplých krajin… A co mi v tom vlastně brání? Absolutně nic 🙂 Ale abych se vrátila k tématu, co mé zčervenalé srdci chce, vykřičet z plných plic do světa…

Na srdci mě šimrá poděkování, které se už nemůže dočkat, až právě teď zaklepe u vás na dveře. Silně ho stiskněte a už nepusťte. Patří právě vám!!! JE JENOM VAŠE!!! :))

Páni! Ani jsem to nečekala, že moje cestovaní na okolí spustí takovou lavinu. A přitom to byla taková malá sněhová vločka. Zapálená touha po dobrodružství. Za to vše vám moc děkuji! Jste báječní, úžasní, skvělý čtenáři. Ti nejlepší široko daleko. Děkuji moc za vaši podporu, bez které by to nešlo. Děkuji za hromadu vašich inspirativních pohledů, srdíček, příběhů v komentářích, v mailech a vzkazech. Jste mojí inspirací. Děkuji, že tu jste. Děkuji, že jste tak trochu součástí mého života a já zase vašeho. Děkuji, že mi dáváte možnost, nahlédnout do vašeho kousku příběhu. A také děkuji za příležitost se s vámi trochu seznámit, obejmout vás, zajít si na obídek, či si dát dortíček na momentík pokecu.

A hlavně děkuji za veškerou podporu a hlasy, které mi posíláte v rámci Blogerky Roku 2016. Protože to, jak mi vyjadřujete svoji přízeň, mě neskutečně nabíjí pozitivní energií a žene dál dopředu. Hlasování běží v plném proudu. A já přemítám pocity, které ve mně vyvolává právě tato nominace.

Co to pro mě znamená? Jaký to má pro mě význam? Jedním slovem. Krásný!

Když jsem se s myšlenkou, přibližně před rokem, probudila přesně do toho stejného pochmurného podzimního dne, jaký je právě dneska. Netušila jsem, co všechno obnáší, být blogerkou. Svým způsobem bych to nevěděla ani teď. Nebýt moje kamarádky jako hlavní zasvětitelky. Naposílala mi všechny ty úžasné blogy od vášnivých blogerek. Předávala informace. Hecovala. A hlavně to vždy nezapomněla, okomentovat, že pak na podzim probíhají nominace na Blogerku Roku. A je to tady! Užívám si to. Jsem ráda, že moje maličkost může být součástí světa blogerů/blogerek.

Na druhou stranu ale přiznávám, že mám i obavu. Strach. Nevím, jestli budu dost silná na to, abych odrážela tu všechnu negativu nepřejícných lidí. Ale pevně věřím, že mě v tom nenecháte samotnou. A budete se mnou tvořit pevný a silný obranný odrazový štít. Rovnováha v přírodě musí být. A tak ruku v ruce s úspěchem přicházejí lidé, kteří proti vám zbrojí. V dnešní době je smutné i to, že sám blogerský svět hází špínu po sobě. A o to více jsem na sebe pyšnější, že i po 4 měsících stále sleduji pouze svůj vlastní malý svět. Pardon, já ho žiju! 🙂 Nechci žít život někoho jiného. Sledovat kdo má více lajků či srdíček. Pomlouvat. Kydat hnůj. Nejsem taková. Ani se v takovou nechci, proměnit a neproměním.

Budete se smát, ale jsem zelenooká holka z Moravy, která miluje svůj život, cestování, pozitivní myšlení a věří v sílu vesmíru. Hihi 🙂 Ale co už, vy to stejně víte už nějakou chvilku…

Můj cíl je totiž vyšší než s někým neustále poměřovat síly. Proč ne jednou. Skvělá zkušenost. Ale pořád chci žít a sledovat výhradně můj život. Vždy jsem chtěla, být originál. A taky jsem. Každý z nás je. Odlišovat se od ostatních. Hlavně žít si svůj malý sen více offline než online.

IMG_20161101_203252

A tak se i omlouvám, že tenhle článek má pár dní zpoždění, než spatřil světlo světa. Při kráse jižních vinohradů jsem doslova zapomněla někde počítač… Už vím. Doma v pracovně. Ehm, anebo že by tam zůstal dobrovolně?? :))

Krásný večer u bobulek vína! 🙂

vaše Kate s LÁSKOU ❤

 

 

BLOGERKA ROKU 2016

8c56577a-1323-40cd-a790-ff2d79a2111b_medium