20150507_085801+

Dlouho jsem přemýšlela, jestli mám nebo nemám?! Pustit tenhle článek do světa… Již pár týdnů mi tu visí a smutně na mě kouká nedopsaný rest. Posledních pár dní si píšu více do svého osobního notesu než na blog. Moje inspirace se toulala světem, než našla cestu zpátky ke mně, k mému nitru a k mému srdci. Ale rozhodla jsem se, že se s vámi podělím i o tyto osobní pocity. A kdyby to mělo pomoct jenom jednomu z vás k jeho životní cestě za splněnými sny, tak i tak to má smyl! 😉

Myšlenky, nad kterými se poslední dobou sice zastavuji, ale na druhé straně mě těší a vyvolávají ve mně pocity štěstí a radosti. Naslouchám, jak mě vnímá okolí, jak kolem mě stromy šustí, jak ten či onen člověk by chtěl život podle mých měřítek. Obdivují moji nespoutanost nebo způsob, jakým si užívám život. Ale abych toho mohla dosáhnout, musela jsem změnit sebe, změnit myšlení a přehodnotit celý dosavadní život.

A ze všeho nejvíce jsem ale musela přeměnit svoji slabinu v přednost. Život je boj, ale stojí to za to! Na to pamatujme…

V ten okamžik nehledám výmluvy, ale způsoby JAK… Jen nemám potřebu o tom hodiny polemizovat a analyzovat to ze všech stran. Ale to už nikdo nevidí. Musela jsem se na konečný výsledek nadřít taky.  Každý způsob života, každý životní styl má i svou odvrácenou stranu mince. Tu, kterou nikdo nevidí nebo vidět nechce. Svoji slabinu života.

Jednou, ani tomu není tak dávno, mi jeden přítel řekl: „Jsi krásná, úspěšná, inteligentní, jen to zdraví holt pokulhává…! Nejde mít všechno!“

Ano, opravdu to nejde! Moje slabina života je právě moje zdraví. To, které vám nikdo nedá, a které každý z nás potřebuje. Můžeme si najmout člověka, aby za nás pracoval nebo vykonával jinou činnost. Ale nikdo za nás neodstoná nemoc v posteli či neodleží v nemocnici. Není tajemstvím, že můj život obohatila jedna nevyléčitelná Crohnova nemoc.

Crohn je chronické zánětlivé onemocnění, které se může projevit v jakékoli části trávicího ústrojí, nejčastěji však v oblasti spojení tenkého a tlustého střeva. Nemá cenu bojovat proti tomu. Mohlo by to být ještě horší. Je lepší vyjít pravou nohou vstříc a naučit se žít s nemocí. Vysedávání na záchodě, průjmy, bolesti břicha, dieta a daleko více, včetně pojídání tabletek a vitamínů, to vše tato nemoc obnáší. Omezení, limitující faktory a rizika. Posedávání v čekárnách, v nemocnicích, hospitalizace, pravidelné kontroly, operace, odběry krve, injekce, infuze a neustálý dohled lékařů a odborníků. Nezbývá nic jiného, než tuto nemoc přijmout za součást mého každodenního koloběhu života. Přizpůsobit denní návyky podle jejího rytmu. Kdybych měla spočítat, kolik hodin jsem celkově strávila u doktorů, řekla bych, že minimálně půlku života. I když s nemocí žiji teprve jednu třetinu své existence.

A tak si spolu už deset let plácáme hrad z písku. Ani se tím netajím. Jsem upřímný člověk a dokážu velmi otevřeně mluvit, pokud se někdo ptá. Naučila jsem se žít s touto nemocí. Za ty roky vím, co si mohu dovolit a co ne. Netvrdím, že je to snadné. To ne! Někdy je to dost komplikovaný a omezující faktor. Na druhou stranu bych tuto nemoc nepřála ani svému nejhoršímu nepříteli. Není to nic příjemného, ale dá se s tím naučit spolupracovat, fungovat v životě i na cestách.

Ale když člověk opravdu chce, tu cestu ven z problému si vždycky najde. A navíc přizpůsobí situaci ke svému prospěchu.

Nemoc mě na druhou stranu i hodně naučila. Musela jsem hodně zpomalit. A to pro člověka jako já, je doslova nadlidský úkol. Nejsem ta, která dokáže sedět na jednom místě, týden se válet u moře a vydržet v posteli více než dva dny. Věčný souboj s mojí povahou a trpělivostí. Stačí chvilka, kdy mi otrne a už jsem zpátky na nohou ve svém tempu. Pak se nestačím divit, jak rychle ty rozjeté vlaky zase musím dohánět. Když už nic nezabírá, tak na řadu přichází má nemoc, aby mě zase na chvíli skolila a ukázala, že takhle by to opravdu nešlo. Začátek začarovaného, nikdy nekončícího kruhu.

Moje rodina a kamarádi si už zvykli na ten můj zajímavý styl života. Na horskou dráhu, po které se řítím neudržitelnou rychlostí. Berou mě, tak jak to je. S oblibou říkají, že můj život je divoký. Nediví se. Zvykli si na všechny moje cestovní vrtochy. Ale to bych nebyla už já, kdybych koukala na svět jen do knížek a televize…

„Ty jsi buď v nemocnici, anebo někde trajdáš ve světě pokaždé, když ti volám. Nic mezitím u tebe neexistuje!“

Ty se nebojíš s touhle nemocí odjet na tak dlouho? A co tam budeš jíst? A co když se ti něco stane a budeš mít problémy se střevy? Kdo ti pomůže? Upřímně? NEBOJÍM! Ani si to v první řadě nepřipouštím. Raději budu žít život naplněný po okraj zážitky, než se litovat na gauči, že to nejde s Crohnovou nemocí. Za každým vysedáváním v nemocnici se moje myšlenky ubírají směrem k okamžiku, kdy za pár týdnů budu čekat v letištní hale na další dobrodružství. Všechno jde, jen člověk musí chtít. Ani nemoc není překážka ke splnění snu. A já jsem toho živým důkazem. 🙂

vaše Kate s LÁSKOU ❤