Tisíce lidí, tisíce různých důvodů, proč se vydáváme na cesty. Chceme vidět svět, vypnout a odpočívat, poznat kulturu, udělat si zářez na cestovní mapě, zažít autentičnost dané země, potřást si rukou s místními obyvateli, otevřít mysl, najít způsob života, podívat se přes okraj sousedovi zahrady… Důvodů je hodně jako zrnek písků v jedné písečné duně. Někdy ani důvod není potřeba. Vím, že stačí vtíravý pocit v hlavě… Nahlodává naši sebedůvěru, sebelásku či sebekázeň. Znám ten pocit moc dobře. Na vlastní kůži ho zažívám a vím, že tak to má být, to je správné a bez toho to nejde. Nazývám ho prázdnotou nicoty a jsem za něj vděčná. Učí mě růst a já dál kráčím životem moudřejší a vyspělejší. Boj, který se odehrává v mých myšlenkách a je mých průvodcem života.

Právě ten pocit, pocit prázdné nicoty, ze kterého je potřeba strhnout růžové klapky a uvědomit si, že to nic, opravdu není pouhé prázdné nic…

Kdykoliv mě přepadne právě onen pocit, že nejsem dost dobrá, že se musím snažit více, abych cizím lidem dokázala, že jsem lepší, že opravdu dokážu více. Boj méněcennosti v mé mysli, že nejsem jen jedna z mnoha, i když se mi v tu chvíli nic nedaří. Ačkoliv jsem jako malá holka měla plány veliké, tak jsem vlastně nic nedokázala. V práci jsem ještě žádné miliony nevydělala a ani neobjevila převratný vynález milénia. Pocit prázdnoty, že jsem jedno velké nic anebo pouhé jedno malé kolečko ve velkém systému globálního otroctví. A pak mě přepadá dojem, že nejsem krásná, protože mám nějaké kilo navíc. Anebo že bych chtěla tam tu blbost z televize, nový tričko či boty… A to je právě ten pocit, při kterém je nejvyšší čas, sbalit si mých pět švestek do baťůžku a vyrazit na čundr za hranice sousedova plotu po Evropě, či o kousek dál na jiný kontinent.

493-493-PAN_5252

Pravda o tom, že jsem stále bohatý člověk i když…

… nevlastním nejnovější smartphone, nemám oblečení podle nejnovější módy a můj stařeček notebook sotva funí. Můj účet hlásí sotva pár stovek, které stejně nejraději vyměním za letenku. I když bych do bytu potřebovala nutně skříň, poličku nebo auto by si zasloužilo mycí program. Foťák nevlastním už pár let, protože zastávám názoru, že nejlepší fotky vychází z nitra duše člověka, který stojí za objektivem. A tak lze nafotit překrásné záběry i z obyčejného mobilu. Ale ty největší, nejohromnější, dech beroucí úžasy zůstanou zachycené pouze naším vlastním okem v mysli právě tady a teď.

122-122-PAN_4413

Právě tam daleko v zemi chudoby, v Asii, v zemi třetího světa si uvědomím, jak bohatý člověk vlastně jsem. Jaké mám štěstí, že jsem se narodila právě v Evropě. Nemusím řešit otázku, kde složím hlavu a co si dám na oběd. Že i s těmi pár kačkami mám pořád defacto miliony a můžu si koupit právě letenku, abych se oprostila od materiálních věcí, divokého shonu digitální techniky, sebezničujícího stresu a objevila krásu uvnitř sama sebe, a především kolem sebe. Abych zjistila, že nemám potřebu někomu něco dokazovat nebo ospravedlňovat se právě pro to, co dělám.

Ale hlavně abych si znova připomněla, že už jsem ty své miliony vyhrála právě ve svobodě a svobodné volbě.

Pravda o tom, že jsem svobodný člověk i když…

… i já se musím řídit řádem společnosti, dodržovat zákony a předpisy, a taky i pracovat. Jsem svobodná ve svém pohybu, ve svých činech, v tom, co dělám, v názorech, a především ve svých představách a myšlenkách. Mohu se vydat na cesty právě tak daleko, jak mi moje fantazie dovolí. Největší boj se odehrává v moji mysli, nikoli omezením z materiální stránky. Věci pominou, zestárnou, opotřebují se, ale zážitky jsou věčné a doživotní. Zjistila jsem, že největší překážka byla právě ve mě, v mé mysli a v předsudkách z neznámého. A tak jsem ji obohatila o sílu a otevřela světu pro nové vjemy. Dala ji svobodu. A co se mi dostalo na oplátku zpátky? Ještě více pozitivní energie v podobě sluníčkových lidí, kteří mě nabíjejí dál na cestách, kteří se rádi obklopují mojí přítomností a já jim na oplátku posílám svoji vysmátou energií, kteří mi pomáhají v nesnázích, kteří mi radí, kudy vede cesta dál… Protože změna je život a život je každá sekunda našeho bytí.

163-163-PAN_4482

Mohu cestovat kam chci, kdy chci a jak chci. Vidět všechnu krásu okolo, cítit tu svobodu na vlastní kůži a prodýchat ji zhluboka, z plných plic. A když už jsem se nabažila dosyta, mohu povolit uzdu své fantazie a jít zase o kus dále.

A v tom všem je ta síla svobody pro mě, a především uvnitř mě.

Pravda o tom, že jsem krásný člověk i když…

… nemám dlouhou hřívu, mám kilo navíc, nejsem pihatá. Jak zvláštní je, že vždy chceme to, co nemůžeme mít. A přitom krása vnější je tak rychle pomíjivá. Stačí pár let, které další vrásky přimalují jedním tahem na obličej a dodají pleti do výrazu více prožitků, zkušeností, lásky, radostí, ale i starostí, smutku a zklamání.

Setkávání s domorodými malými princeznami v Asii, co by daly vše za ty moje zelená velká kukadla nebo bílou sněhovou tvář či blonďatou hřívu, mi vhání do srdce pocit, že ty moje starosti s kilem navíc či s vráskou, jsou tak malicherné, bezvýznamné a nicotné. Protože krásu, kterou nalézám já uvnitř sebe sama a vysílám dál do okolí, je to hlavní, čím můžu obohatit život lidem kolem sebe a učinit je šťastnějšími, krásnějšími a milovanějšími.

Vnitřní krása každého z nás je nad všechny poklady světa! 🙂

20170202_101452

Krásný den všem (doufám, že už konečně jenom jarní 🙂 ) a já se budu mezitím těšit na inspirující komentáře o tom, co si na cestách uvědomíte zase na oplátku vy… 🙂

vaše Kate s LÁSKOU ❤

 

 

FB – ERROR LETENKA

INSTAGRAM

FB – COVER THE ROAD 🙂