Sluneční paprsky se odrážejí od klidné hladiny moře a já se pomalu velebím do křesla v jednom plážovém baru někde na hranici mezi Makarskou a Splitskou riviérou. Slunce na nejvyšším bodu oblohy spaluje lesknoucí se malé oblázky u břehu, které jsou z opačné strany omývány Středozemním mořem. Ač jsou netradiční, jsou kouzelné! Ty malé pláže z oblázků. Mladý Chorvat s modrýma očima, padajícíma lasy do tváře a s tou nádherně opálenou pokožkou do bronzova se za barem usmívá a já mu dávám oční pokyn k ještě jednomu drinku. Jedna z mnoha bonusových věcí, které mě Chorvatsko naučilo. Míchaný drink – vodka s tonikem… teda jenom míchat tyhle dvě suroviny dohromady 😀 , nic více, přísahám! 🙂

Kapky vody rosící se na skleničce se pomalu kutálí až na moji rozpálenou nohu od slunce. Omámená drinkem nechávám proudy myšlenek plynout a zaměřuji svůj zrak zpět na pláž. Dovolenkáři z pláže odcházejí a jiní přicházejí. Koloběh plážové polední siesty. Sluneční hodiny už ohlašují jednu hodinu odpoledne. Pláž je skoro vylidněna a jsou i takový vytrvalci, kteří zůstávají až do večera.

Čas terapie pro tělo a (d)uši. Klidné pozorování dění kolem za zvuku linoucí se z repráků, bubnujících cikád a šumu moře. Meditace duše. Být sama pro sebe svým pánem. Rozmlouvání s vlastním duchem…

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

0106 IMG_0112 IMG_0070

Jsem šťastná a zároveň vděčná za chvilky samoty, které mi polední siesty na pláži dopřávají. Chvíle klidu pro moji podnikatelskou duši. Rozjímám nad drinkem, ale zároveň dále pracuji v mysli. Nepřemýšlím, jen pozoruji dění kolem pláže, kdo odchází, kdo přichází… Zároveň se ale i vracím do okamžiku, kdy jsem nasedla do autobusu, směr Omiš. Netušila jsem, jak bláznivou věc dělám, nebo jak přežiju ty dva měsíce sama v cizí zemi. Bylo mi dvacet let a psal se rok 2005. Já měla v kapsy jenom papír s jménem a telefon na člověka, u kterého mám pracovat. Všichni kolem mě mi tenhle životní krok rozmlouvali…

„Že je to podvod, že přijedu s mínusem, že o tom člověku vůbec nic nevím a vůbec nic o práci, kterou bych měla dělat… že mě někdo okrade, napálí, znásilní, sebere pas apod.“

Nevěděla jsem, jak zásadní bude tenhle moment v mém současném, ale také v budoucím životě. Čím více lidí v mém okolí mě odrazovalo, tím více jsem si byla jistá, že jedu… Moje odhodlání bylo poháněno silou jejich nedůvěry. Moment, při kterém jsem se postavila sama na vlastní nohy. Byla jsem v tom SAMA! Hozená do neznámé hluboké vody s velkými žraloky. A pak, za pár hodin autobus zastavil v cílové destinaci. A já tam stála vystrašená, ale odhodlaná v tváří tvář osudu a odkázána sama na sebe. Už nebylo cesty zpátky. Vytočila jsem číslo a modlila se, aby to dotyčný zvedl…

IMG_0160

Prvních 14 dní bylo peklo. Nespočet krát jsem si sáhla na vlastní dno…

Prala jsem se sama se sebou, jak fyzicky, tak i psychicky. Ale největší boj se odehrával již tradičně v mé hlavě… „Ty to nedokážeš a pojedeš za chvíli domů s tím mínusem… Vidíš, oni měli pravdu…“ Na skutečnosti ani nepřidával fakt, že se jednalo o práci na černo. Byla jsem placena z provize prodaných lodních lístků na ostrov Brač. Musela jsem jich denně prodat tolik, abych si mohla zaplatit ubytovaní, jídlo a pokud zbyde i pár drobných na život tam. Byla jsem “BUKER”. Pracovala jsem přímo pro jednu chorvatskou loď v Omiši.

Prvních 14 dní jsem se v tom plácala jako ryba na suchu…

Hned ten první den ráno mě šéfka vysadila na malé pláži 10 km od Omiše. Dala mi desky s obrázky ostrova Brač a výletní lodí, pár karet na prodej a STAREJ SE SAMA!!! A já tam stála opět úplně opařená v tváří tvář realitě. Žádné školení, žádný návod, jak to prodat, jedno velké NIC. Seběhla jsem dolů na pláž a snažila se s nadšením něco prodat. Obcházela jsem lidi, deky a asi po dvacátém odmítnutí, kdy jsem došla na konec pláže s pořád stejným počtem karet v batohu, jsem práskla do bot a vylezla zpátky na cestu. Zbytek dne jsem šlapala pěšky zpátky do Omiše. Spráskaná jako pes s vypláznutým jazykem jsem konečně spatřila v odpoledních hodinách povědomou siluetu města. Těch 10 kilometrů mě v tu chvíli připadalo jako věčnost. To bylo snad 100 km. V duchu mi našeptával hlas, že to vážně otočím zpátky do ČR… Druhý, třetí, čtvrtý den se nesl v té samé režii. Zatla jsem zuby a věřila, že díky mé houževnatosti se to jednou už musí zlomit…

Prvních 14 dní jsem se musela kousnout do jazyka tolikrát, abych konečně prodala první lodní lístek…

A vyplatilo se. Vytrvala jsem a konečně vypsala svoji první kartu. Po týdnu mi šéfka i něco málo řekla k prodeji. A pak se nade mnou i Zuzka slitovala a vzala mě se sebou na jeden den, aby mi ukázala, jak to dělá ona. Zbývala už jediná věc, vyřešit, jak se dostat na vzdálenější pláže od Omiše. Moje fyzička na to bohužel nebyla stavěná a ani vycvičená.

IMG_0175 IMG_0286

Omiš a jeho malebné pláže v okolí jsou krásné, schované uprostřed hor, ale hlavně maličké. Dostat se z jedné na druhé znamená vylézt x-metrový kopec nahoru k silnici, přejít nějaký kilometr po ní a zase sestoupat po schodech dolů z kopce. A tak jsem začala stopovat. Chytla jsem si auto z Omiše do místa, kam jsem chtěla. Šla kilometr či dva po pláži a stopla si auto zpátky do Omiše. Oba mosty, které jsem navršila před sebe jako velkou překážku, jsem smetla a strávila tak nezapomenutelné první léto v Chorvatsku na pláži. Po prvním prodaném lístku následovaly i další… Do ČR jsem se na začátku září vrátila v plusu, ale hlavně jako velký vítěz nad sebou samým.

Vyhrála jsem svůj psychický boj v hlavě a vyzrála zároveň na fyzický handicap. A chtělo to jen špetku odvahy a vytrvalosti.

Dnes už vím, že díky jezdění stopem dva roky předtím po koncertech Kelly Family v Německu, jsem neměla strach si auto stopnout taky v Chorvatsku a svést se pár kilometrů. Tenkrát jsme brázdily s kamarádkou tisíce kilometrů stopem po Německu, Francii a Holandsku. Vím, že zase bez Chorvatska bych nebyla schopna později odjet studovat SAMA na půl roku do Španělska. A bez Španělska bych se nikdy SAMA nevydala do Dublinu na svoji první sólo backpacking cestu po Evropě… Ale to už je jiný příběh 🙂

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

IMG_0372

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

0418

Plážová škola života v Chorvatsku mi dala daleko více. Mimo to, že jsem se postavila na vlastní nohy, byla jsem schopna se uživit a zaplatit si vše, co jsem chtěla, mi Chorvatsku dalo i kamarádky, letní lásky, nezapomenutelné zážitky, a především zkušenosti k nezaplacení. Nebylo jednoduché brouzdat po pláži, prodávat a vykládat na 60 °C vařícím slunku, které vám žhne obličej. A o to těžší je zaujmout a udržet pozornost turistů. Škola života v prodeji! Naučila mě i nedělat ukvapené závěry, nevybírat si a nechat rozhodnutí na nich samotných. Není uměním obejít x-kilometrů pláží. Ty stejné pláže tu budou i zítra a z 90 % i ti samí turisté. A co pak za dva dny, anebo týden? Naučila jsem se, využívat potenciál pláže po celý den. A k tomu mi právě pomáhají polední siesty a pozorování dění na pláži. Jak se mění, kdo odchází a kdo jiný přichází. Časem jsem dokonce našla zalíbení v této činnosti. Úžasná terapie mozku, čas meditace pro moji duši. Jak snadno se z velkých problémů stávají pak maličkosti k zasmání.

Nechat čas plynou a pozorovat, jak proudí kolem nás…

IMG_0273 IMG_0265

Vzpomínám, kdy jsem v tomto baru začala vysedávat poprvé, ten první rok “bukírování”. Za nedlouho to byl druhý, třetí, a nakonec již čtvrtý rok. Zamilovala jsem si Chorvatsko. Odkrývalo mi svoji tvář i z jiné strany. Poznávala jsem i to, co zůstalo turistům ukryté. Vracím se do Chorvatska při každé příležitosti. Natolik mi přirostlo k srdci. I když určitá místa jsem viděla už nesčetně krát, stále mi jiskří oči v momentu, až opět budu hladit ten zlatý palec ve Splitu.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Ač pro mnohé, při zmínce Chorvatsko, se vybaví paštiková dovolená Čechů, pro mě je to letní druhý domov mého srdce ❤

vaše Kate s LÁSKOU ❤

 

 

FB – ERROR LETENKA

INSTAGRAM

FB – COVER THE ROAD 🙂