LIDÉ, kteří mě až tak dobře neznají, si myslí, že mám naprosto idylický život. Vidí jen to, co chtějí vidět, nebo to, co jsem jím právě hodí do krámu. Časté cestování, kafíčkování, občasnou práci na volné noze, zábavu apod. Život jako malovaný na obrázku. Sem tam mě potkají na ulici a pozdraví. Jindy zahlédnout malé střípky z mého života na sociálních sítích. Ale už to nejsou právě ONI, kteří mě přijdou podpořit do nemocnice, když Crohnova nemoc se opět hlásí o slovo. Nepodají mi pomocnou ruku, když to nejvíce potřebuji. Nepodpoří mě, když je mi ouvej a jsem připoutaná bezmocně na kapačky.

 20170618_064437

Právě ONI tu odvracenou stranu mého života nevidí. Anebo možná ani vidět nechtějí. A to je prosím, život s Crohnem. Dvanáct let za mnou a další rok přede mnou.

ONI vidí jen to dobré ze života, tu zábavu kolem. Ten obal ale může klamat i tomhle případě. A právě v tom okamžiku, když přicházejí na řadu doktoři, léky, injekce, vysedávání v čekárnách, tak ONI se obracejí zády. Nejsou to oni, kteří mě drží nad vodou a dodávají mi neviditelnou sílu už jen v jejich přítomnosti. ONI jen zastrčí růžky a čekají opodál, až se rozbouřené vody uklidní a zase mohou být pány…

Přítel, který s námi umí být zticha ve chvílích zoufalství nebo zmatku, který stojí při nás v hodině smutku a ztráty, který dokáže tolerovat naše chyby a přehmaty… To je přítel s velkým P.

PŘÁTELÉ, to jsou ti, kteří přicházejí právě ve chvílích nejtěžších. Na nic se neptají, a přesto všechno ví. Moji nejbližší a kamarádi. Ti mě drží nad vodou. Bez nich bych nebyla tam, kde sem. Neříkám, že to není také moje zásluha. Změnila jsem svoje myšlení. Změnila jsem svůj pohled na svět. Oddala jsem se naprosto lásce k sobě. To vše mě naučila Crohnova nemoc. A mnohem víc… A i když vím, že mi komplikuje život, přináší mi bolesti v různých rovinách. Brzdí mě za splnění snů, cílů, tak ruku v ruce mě posouvá právě k nim. Paradox. Je průvodcem mého života. Já se učím a měním zároveň.

Nesoudím situace, které nemohu změnit. Nehledím na minulost, ale snažím se udělat svoji budoucnost lepší. Ponaučit se právě z minulosti. Nekritizuji. Nesnažím se za každou cenu vnutit někomu svoji pravdu. I když vím, že jí mám. Ale také vím, že dotyční neuvěří, pokud si na tu pravdu nepřijdou sami od sebe. Nerada slýchám frází: „Ano, měla jsi pravdu…“ Vím, že tenkrát jsem jim nemohla pomoci. Upozornit je na chybu, aby ji mohli předejít. A nedokážu jim pomoct ani teď. Nelze to za ně odtrpět. Mohu jen mlčky přihlížet. Podat pomocnou ruku, nebo jednoduše tiše obejmout a pohladit. Vím, že v tu chvíli jsem tady pro ně a oni zase pro mě.

PŘÁTELÉ mě posouvají v před, v těch mých nejtemnějších chvílích. I když jim například návštěva nemocnice není zrovna nejpříjemnější.

To PŘÁTELÉ stojí za mnou. To oni jsou mým hnacím motorem. To právě jim vděčím z velké části za život, za životní styl, který mohu vést nyní. I za to, že jsem pánem svého času. Není to tedy jen moje práce na sobě, na myšlení a změně chování. Je to i jejich zásluha. To PŘÁTELÉ mi dali možnosti a příležitosti. To oni mi umožnili jít tímto směrem. Mít tento styl života, který na oko vypadá jako jedna velká party. A největší paradox je právě v tom, že ačkoli nepracuji pravidelně od 8 h do 16 h a měla bych mít navíc 8 h času, tak nemám. Kde se ten čas vlastně ztrácí? A nebude to tím, že pracuji i více než 8 h? 🙂 I díky tomu, že jsem vlastním pánem svého času. Vlastním vedoucím nebo manažerem své domácí kanceláře

Když se práce promění v to, co děláte rádi a s vášní, dočista zapomínám, kde jsou přesně hranice mezi tou pracovní dobou a oblíbenou zálibou.

Moment, vlastně žádná není. A tak se práce změnila v mé zalíbení, a to i díky Crohnově nemoci. Čas začíná u mě nabírat úplně jiných rozměrů. Tak moc bych toho chtěla stihnout. Tak moc bych si přála, mít den o 24 h delší. A když se zmíním, že právě nemám momentálně čas, lidé na mě vykoulí kukadla s otazníkem: „Ty nemáš čas? Vždyť nepracuješ od 8 h do 16 h.…“ A kdo tady říkal, že nepracuji? Já rozhodně ne.

LIDÉ to automaticky nevidí. A pro mě osmi hodinová práce v dnešní době nabírá jiné rozměry. Není den či noc, kdy se nemůžu odtrhnout od počítače. Hodiny už odbíjejí zase další půlnoc a vítají nový den. Není to tím, že bych musela dodělat práci. Ale je to pro mě tak zajímavé a zábavné, že jen těžko odtrhávám oči. Odtrhnout se a jít spát. Zítra je prý taky den.

A co když není? Co když se Crohn zase na chvílí ohlásí o pozornost…

Určitě se vám to taky někdy stalo. Čtěte tak napínavou knížku, že si říkáte: „Už musím jít spát, protože ráno nevstanu…“ A ne, a ne ji položit, co kdyby náhodou to rozuzlení bylo hned na té další stránce… a vy zjistili, že na světle svíčky je možné uvařit jídlo?

vaše Kate s LÁSKOU ❤

 

 

[ČLÁNEK] 3 PRAVDY O TOM, CO…

INSTAGRAM

FACEBOOK